Zpět na články

Středověcí vesničané zohavovali mrtvoly, báli se nemrtvých

Pokud platí, že pohřbívání zesnulých je známkou vyspělosti kultury, středověká anglická vesnice Wharram Percy na severu hrabství Yorkshire si tu svou za rámeček zřejmě nedala. Zdejší nález polámaných, spálených či jinak zohavených lidských těl objevených v pohřební jámě přesto vypovídá mnoho o někdejších venkovských zvycích.

Stopy nože na dvou žeberních fragmentech Stopy nože na dvou žeberních fragmentech, zdroj: Science Direct

Multidisciplinární vědecký tým při svém průzkumu ostatků zjistil, že namísto dokladu brutálního zločinu vesničané zřejmě zohavovali těla zesnulých jako prostředek boje proti tomu, aby se jim zemřelí nevrátili ve formě "zombies".

Vesnice duchů

Dnešní vesnice Wharram Percy je již dávno opuštěná, jejími novými osadníky jsou však archeologové zkoumající její unikátní pozůstatky. Wharram Percy zůstalo totiž svého druhu zakonzervováno v čase – sídliště poprvé zaznamenané již v kronice z 11. století, které bylo zřejmě trvale osídleno od prehistorie, totiž počínaje 16. stoletím leží ladem.

Změna tehdejších zemědělských praktik, především zvýšení tržeb z chovu skotu a snížení zisku z pěstování plodin, totiž spolu s tehdejším ziskem zdejších pozemků rodinou Hyltonových nakonec způsobilo konstantní odliv populace za lepším výdělkem. Nejpozději v 16. století byli poslední přežívající vesničané vystěhováni a jejich domy byly až na místní kostel zbourány, aby se získalo místo pro ovčí pastviny.

Čtvrtý krční obratel se stopami nože Čtvrtý krční obratel se stopami nože, zdroj: Science Direct

Zbytky Wharram Percy jsou tak ideálním místem pro zkoumání nejrůznějších sedimentů, které se nastřádaly pod nohama někdejších vesničanů – a především těch souvisejících s lidskými ostatky. Tým biologa Simon Mayse takto pro svou studii shromáždil 137 odhalených kostí reprezentujících nejméně deset vesničanů pohřbených mezi 11. a 14. stoletím: pět dospělých mužů, dvě dospělé ženy a tři děti.

Pozoruhodné bylo již umístění pozůstatků. Namísto běžného pohřbení poblíž kostela či na hřbitově byly jámy s ostatky relativně daleko od vesnice. Kosti původně nalezli stavaři při výkopových pracích již v roce 1963, detailní rozbor se nálezu ale věnoval až nyní.

Studium kostí odhalilo celou řadu násilných výjevů - upálené končeny, useknutí hlavy, polámané kosti či rýhy nožem, kterými byla těla počastována až po smrti. Vzhledem k místu pohřbení a skutečnosti, že těla byla pohřbena společně (ač ve zjevném časovém rozestupu) proto výzkumníci spekulovali, zda dané ostatky nepatřili přespolním návštěvníkům.

To však vyloučilo studium zubní skloviny. Přítomné izotopy stroncia odhalily, že zuby se všem pohřbeným vytvořily ve stejné oblasti, kde žili i zbylí vesničané, jejichž ostatky odhalily předešlé vykopávky. Záhada cizáckého pohřbení se tím prohlubovala.

Pověrčivost nade vše

Obě další hypotézy, s nimiž Maysův tým začal pracovat, tak začaly připomínat námět dobrého hororu. První na ráně byla možnost, že ostatky deseti nešťastníků byly dokladem místního kanibalismu. Ten byl ve středověké Anglii během období hladomoru relativně běžnou událostí.

Důkazy pro kanibalismus jsou podporovány frakturami dlouhých kostí, které odpovídají extrakci kostního morku. Lidožroutství však nevysvětluje přítomnost rýh od nožů – ty se totiž na tělech objevují pouze kolem hlavy a krku, tedy v oblasti bez významné přítomnosti svalů nebo kloubů.

Část lebky dospělého jedince s tepelnou změnou barvy Část lebky dospělého jedince s tepelnou změnou barvy, zdroj: Science Direct

Ačkoliv práce nevylučuje ani možnost kanibalismu, pravděpodobnějším vysvětlením je dle závěrů studie stará dobrá pověrčivost skrze zohavení těl v rámci praktik, které měly v mysli vesničanů umrlcům zabránit vrátit se do světa živých.

Řeč samozřejmě není o strachu z moderního mýtu zombies, ale relativně podobných nemrtvých označovaných ve folkloru jako revenanti. "Pokud máme pravdu, jde o první dobrý archeologický důkaz této praktiky (ve středověké Anglii)," sdělil k výstupu analýzy Mays.

Strach z revenantů, v češtině označované občas právě i jako umrlci či nemrtví, není nic neobvyklého. Nálezy pohřbených, svázaných těl, které měly zabránit navrácení nebožtíka mezi živé, sahají minimálně do neolitu. Vlastní mytologii kolem revenantů pozorujeme ve starověkém Římě i pohanských indoevropských kulturách, dobře zdokumentovaná je obava z navrátilců ze smrti také právě v Anglii.

Obvyklým spouštěčem je v těchto mýtech přitom většinou tragická či atypická smrt jedince, mnohdy doprovázená i problematickým, "nevěřícím" či "zkaženým" životním stylem vedeným ještě před smrtí. Desatero těl z Wharram Percy tak nakonec možná více než místo potenciálních středověkých zombies ukazuje na skupinu vyděděnců, kteří byli cizí i mezi svými vlastními lidmi. 

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články