Zpět na články

Proč jsme se od roku 1972 nevrátili na Měsíc?

Americká agentura NASA, Čína, Evropská kosmická agentura, ale i soukromé společnosti jako SpaceX nebo Blue Origin mají stále častěji v hledáčku přistání lidí na naší nejbližší oběžnici. Skoro se zdá, že Měsíc je po několika generacích novou velkou metou kosmického programu - alespoň tohoto pilotovaného. Spolu s tím se však občas objevuje i pochybovačná otázka, proč to trvá tak dlouho? Jak to, že dnes neumíme to, co zvládly generace našich (pra)rodičů v 60. a 70. letech?

První lidské kroky na Měsíci První lidské kroky na Měsíci, zdroj: Profimedia.cz

Nejčastěji podobný argument samozřejmě zaznívá zejména ze strany konspiračních teoretiků. Teze zní, že v 60. letech byla technologie, zejména počítače, přece na mnohem horší úrovni než dnes. Mělo by tedy být logické, že v roce 2019 bychom mohli provést let na Měsíc rychleji než v roce 1969. Skutečnost, že se tak neděje, je touto optikou "důkaz" toho, že let Apolla 11 měl být falešný...

I mimo konspirační kuloáry však mnozí fanoušci kosmických letů naříkají na absenci velkolepých ambicí 60. let. Kde si Gagarin či Armstrong mysleli, že v roce 1980 už poletí lidé k Marsu a v roce 2001 budou existovat obří kosmické stanice a lunární základny, tam vzaly podobné plány za své. Copak dnes skutečně nejsme s to dostát příslibům minulosti?

Důvodů pro "pauzu" v dobývání Měsíce je vícero a technika v nich hraje spíše podružnou roli. Apollo bylo ovšem každopádně produktem jiné éry než dnes. NASA například na počátku vývoje své dnešní superrakety SLS zvažovala, že by zkopírovala a zmodernizovala legendární nosič Saturn V, který vynesl právě Apollo 11. Jeho vývoj a stavba ovšem tehdy podléhala zcela jiným kritériím než dnes. V éře před příchodem počítačů probíhala značná část konstrukce na základě "zkušeností" či metodou "pokus-omyl-pokus", a ne všechny užité trik konstruktérů se nám tak do dnešní doby zachovaly.

Výsledný návrh SLS je přitom stále značně podobný Saturnu V - jen aby se dost možná brzy ukázalo, že Muskova vyvíjená raketa Super Heavy Starship je efektivnější a spolehlivější než bylo kopírování designu Wernhera von Brauna.

Nezměnila se však jen doba, ale i priority a především rozpočty kosmického programu. To však paradoxně není naříkání, ale spíše skutečný důvod, proč má dnes Měsíc znovu smysl dobývat.

20 je méně než 400

Ačkoliv dnes i soukromé společnosti dovedou vypouštět vlastní družice, let k Měsíci je zcela odlišná liga. Nestačí překonat gravitační působení Země a dosáhnout oběžné dráhy. Je nutno mít k dispozici i větší raketu, která zcela unikne z gravitačního působení naší mateřské planety. Technicky vzato již Apollo 11 v roce 1969 mohlo namísto k Měsíci letět třeba k Marsu - kdyby k tomu plavidlo bylo uzpůsobeno a posádka měla dost zásob. Dalším problémem je pak nutnost přistát na cizím kosmickém tělese. A - co je z hlediska motivace nejhorší - mít tu co vykonávat.

Právě v tom posledním měly sovětské a americké programy 60. let paradoxně navrch nejvíce. Astronauti programu Apollo sice na povrchu Luny provedli neocenitelné vědecké experimenty, hlavní drajv misí byl však politický. Amerika po prvních sovětských úspěších v dobývání kosmu zůstala pozadu - po slavném projevu prezidenta Kennedyho byl však Měsíc vytyčen jako nejzazší hranice pro srovnání USA s východním blokem, a tomu odpovídal i rozpočet NASA.

Agentura v 60. letech disponovala ročním rozpočtem až 30 miliard dolarů. Dnes má NASA rozpočet kolem 20 miliard dolarů - pokud bychom však zohlednili inflaci, NASA by dnes musela ročně dostávat 400 miliard, aby měla stejné prostředky jako v roce 1969. NASA má přitom (i při zohlednění různé ceny práce a peněz) dnes stále největší rozpočet mezi kosmickými agenturami na světě.

Čas od času si lidé postesknou nad tím, že by nám nějaké nové podobné vesmírné závody mezi velmocemi určitě neuškodily - i to je však poněkud zjednodušený pohled. Cílem by totiž nemělo být dosáhnout Měsíce jen kvůli tomu, abychom dosáhli Měsíce - ale spíše zdejší důvody pobytu dotáhnout po praktické stránce. Zjednodušeně řečeno: aby byl důvod se sem vracet. I v tomto ohledu přitom 60. léta oproti dnešnímu stavu byla značně pozadu.

Jsme na Měsíci. Co teď?

Jakmile se ocitnete na povrchu Měsíce, není ve skutečnosti mnoho cest monetizace vašeho pobytu krom čisté vědy. Tedy studia složení terénu, popřípadě astronomických pozorování oblohy na odvrácené straně. Hypoteticky si jistě lze představit celou řadu možností, jak by vesmír bylo možné "zpeněžit". Jsou však stále náročné.

Těžba nerostů, které byly na Zemi poblíž povrchu již vytěženy, je první možností. Stejně tak by byl Měsíc ideální konstrukční základnou pro lety dále od Země. Mnozí také vyhlížejí možnost zde získávat Helium 3 nebo levně vytvářet obří pole solární panelů. V tom všem by Měsíc skutečně mohl být rentabilní - zároveň se však také jedná o projekty o obrovské škále. Pokud nejste supervelmoc nebo Elon Musk, do ničeho podobného se jen tak nepustíte. A i pokud jste supervelmoc nebo Elon Musk, budete tak muset činit velmi pomalu.

Kosmické programy USA i Sovětského svazu se tak po konci (respektive dosažení) lunárních ambicí musely zaměřit na praktičtější úkoly - bezproblémové zvládnutí letů na oběžnou dráhu a množinu pokusů s dlouhodobým pobytem člověka ve vesmíru. Sověti vyvinuli spolehlivý dopravní "karavan" Sojuz, který (krom své první mise) za půlstoletí létání nikdy nebyl svým posádkám osudný. Podobná spolehlivost však v roce 1969 zdaleka nebyla samozřejmostí. Ani dnes vesmír není bezpečný - půlstoletí nazpět však patřil skutečně jenom hrdinům.

USA mezitím přišly rovnou s "náklaďákem" STS alias raketoplánem. Ten byl osudný dvěma misím - zároveň však zvládl vynést plejády družit a postavit Mezinárodní vesmírnou stanici. A na té, spolu s předešlými stanicemi Mir, Skylab a Saljut, probíhaly experimenty nezbytné i pro případné dlouhodobé lunární mise. Testování dlouhodobého pobytu člověka je však poněkud nepřekvapivě dlouhodobé. A tím se ztrácejí další roky z historie kosmického programu.

S tím, jak se snížily rozpočty agentur (a dílem i kvůli tomu, že miniaturizace elektroniky a počítačů znamenala zlevnění satelitů, a paradoxně menší nutnost lidských letů pro řadu úkolů), se tak pilotovaný program doslova zpomalil.

Nejzazší hranice

Nejjednodušší odpovědí na absenci návratu k Měsíci tak je prostý fakt, že nikdo neměl valné důvody se k němu vracet. Velké výzvy a velké neznámé lidského pobytu v kosmu byly do dosah i mnohem blíže a levněji na oběžné dráze Země - popřípadě z hlediska kosmických sond zase daleko za Měsícem (viz sondy Viking u Marsu nebo daleké mise sond Pioneer a Voyager). Cena letů lidí k Měsíci dále byla přitom stále doslova astronomická. Jak politicky, tak i vědecky a komerčně by bylo navázání na program Apollo v 70. a 80. letech neobhajitelné.

I z tohoto důvodu je dnešní snaha SpaceX a Blue Origin, popřípadě také jejich kopírovačů, daleko podstatnější než stavba ještě silnějších raketových motorů nebo hlasitost politických deklarací. Od roku 1972 se lidstvo naučilo efektivně a komerčně využívat pozemské orbity a žít ve vesmíru. Teprve nyní se tak můžeme a musíme nadechnout k nové cestě k další hranici.

Popularizátoři kosmických letů občas přirovnávají, či spíše před negativním náhledem na kolonizaci přirovnávali, heroické kosmické mise 60. let k "novým kolumbiádám". Faktem ale je, že Kryštof Kolumbus "objevil" Ameriku v roce 1492 - a první úspěšná permanentní kolonie Jamestown byla založena až o století později v roce 1607. Pokud bychom se měli držet stejného příměru, Apollo 11 bylo možná ekvivalentem Kolumba. Teprve nyní však máme skutečně kapacity k tomu, abychom pomalu pokukovali po založení lunárního Jamestownu.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články