Zpět na články

Obří medusavirus umí napadené buňky nechat zkamenět

Svět nejmenších forem života - nebo jemu podobných jevů - nám stále dovede připravit nečekaná překvapení. Jako kdyby nebylo zjištění kolem takzvaných megavirů málo, nejnovější odhalený exemplář se pyšní nečekanou formou útoku. Napadené améby dovede nejen zabít, ale změnit jejich skořápku na tvrdou hmotu. Japonští vědci, kteří megaviru dali jméno medusavirus, mluví o tom, že by měl dostat vlastní taxonomickou škatulku.

Medusavirus Medusavirus, zdroj: G. Yoshikawa et al.

Horké prameny často hostí netradiční formy života. Říkáme jim extrémofilní organismy, uvážíme-li však, jak atypické jsou ve známém vesmíru vlastně podmínky na povrchu Země, možná jsme extrémofily spíše my. Na každý pád, uvnitř termálních pramenů v Japonsku se takto podařilo týmu Masaharu Takemury z Tokijské univerzity objevit i nový velký megavirus.

Viry obecně nejsou považovány za život takový, jak ho známe - stojí kdesi mezi světem anorganické chemie a biochemie. Především se totiž viry nedovedou rozmnožovat samy o sobě - potřebují k tomu hostitelské organismy, které jejich napadení obvykle nepřežijí. Faktem ale je, že doposud jsme si všímali hlavně virů škodlivých. Miniaturní virové částečky, obvykle menší než běžné živé buňky, jsou zkrátka příliš titěrné na běžný průzkum. Existují tak náznaky, že virů "neškodných" může být celá řada.

Další anomálií ve světě virů jsou takzvané megaviry. Když byl mimivirus, první známý zástupce tohoto druhu, objeven v roce 1992, spletli si jej vědci dokonce s běžnou bakterií. Teprve o devět let později si tým Didiera Raoulta uvědomil chybu svých kolegů a popsal tak první, leč nikoliv poslední virus schopný dorůstat do atypických rozměrů. Nedávno pak jeho rozměry překonal ještě větší mořský megavirus chilensis.

Dlužno podotknout, že nakolik jsou megaviry škodlivé, zatím není zcela známo. Jejich studium pokračuje i japonskou prací, která identifikovala právě medusavirus.

Medúza mezi megaviry

Takemura se svými kolegy megavirus objevili ve vzorku bahna z teplého pramene. Popsali ho jako dvacetistěnnou virovou částici o průměru 260 nanometrů. Při bližším zkoumání vědci zjistili, že jádro viru je chráněno 2660 ostny s kulovou hlavou. Co do velikosti je tak zhruba poloviční oproti "prapůvodnímu" mimiviru. Stejně jako jiné viry, i medusavirus je při svém rozmnožování závislý na cizích buňkách.

Vědci to ověřili na experimentu, při němž dali dohromady améby Acanthamoeba castellanii a zatím nepopsaný medusavirus. Cizinci návštěvu améb pojali po svém, a jali se je velmi rychle infikovat ke své replikaci. Některé napadené améby praskly, jiné však po napadení zemřely poté, co si vytvořily tvrdou skořápku. Medusavirus tak dostal své jméno po mytologické medúze, která disponovala tak trochu podobnou formou útoku.

Není bez zajímavosti, že medusavirus disponuje 86 proteiny nalezenými i v amébě A. castellanii. Vzhledem ke genovému složení medusaviry podobnému inkriminovaným amébám dospěli vědci k tomu, že se spolu s akantamébou zřejmě medusaviry vyvinuly společně. Odlišnosti medusaviru na každý pád přiměly autory studie k návrhu zařadit nově objevený megavirus do své vlastní rodiny: Medusaviridae.

Ačkoliv medusavirus umně napadá améby, není zatím jasné, zdali může nést zdravotní riziko i pro lidi. Na to, zdali se megavirus podobný bájné medúze může poprat i s našimi buňkami, se bude muset zaměřit až další navazující práce. Již nyní je však jasné, že svět megavirů je ještě o něco obskurnější, než jsme se doposud domnívali.

Studii publikoval časopis Nature

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články