Výklad konkrétních kosterních pozůstatků nebo genetických dat pocházejících od dnešních psů a jejich předků tak většinou představuje pořádný oříšek. Výmluvné jsou pokusy o datování psí domestikace – pohybují se mezi 15 a 40 tisíc lety. Některé otázky, například jak vypadalo soužití mezi prvními psy a lidmi, navíc mohou kosti a geny osvětlit jen velmi omezeně. Důležitý kamínek do mozaiky psího původu proto mohou dodat lidské artefakty zpodobňující rané formy soužití s psovitými šelmami.

Donedávna byly za nejstarší zpodobnění psů považovány asi 10 tisíc let staré malby z dnešního Iránu. Brzy je ale možná trumfnou skalní rytiny z oblastí Shuwaymis a Jubbah v Nefrúdské poušti na Arabském poloostrově. Jak referují výzkumníci v odborném časopisu Journal of Anthropological Archaeology, pouštní rytiny dosahují stáří nejméně 9000, ale možná i více než 10 tisíc let. V každém případě se jedná o jedny z nejstarších zpodobnění psů na světě a vůbec nejstarší podobné zpodobnění na Arabském poloostrově.

Nad přesným stářím rytin se zatím vznáší oblak nejistoty. Vzhledem k velmi řídkému osídlení Arabského poloostrova v době kamenné je zatím archeologové nedokázali spojit s žádným konkrétním dobře datovatelným nalezištěm. Musejí se proto spokojit s metodami nepřímého datování založenými na časovém zařazení rytin vzhledem k ostatním podobným dílům a zvětrávání kamene.

Zobrazení psů nicméně s velkou dávkou jistoty pocházejí z doby, kdy se začalo klima na poloostrově po několika miléniích extrémního sucha zlepšovat. Předcházejí jim jen rytiny kyprých ženských postav. Naopak bezprostředně po rytinách psů následují první pastevecké výjevy. Časové zařazení do šestého tisíciletí před naším letopočtem je proto nanejvýš konzervativní.

Jednoznačné vyobrazení psů

O tom, že rytiny zpodobňují psy, nemůže být pochyb. Naznačuje to jak celkový tvar těla, tak krátký čumák a nahoru stočený ocas. Celkově se až nápadně podobají dnešním Kanaánským psům, kteří jsou dobře přizpůsobeni životu v horkém a suchém klimatu.

Otázka, zda lidé na předním východě ochočili psi jako úplně první, zda se jim to povedlo nezávisle na ostatních obyvatelích Starého světa z pouštních linií vlků, nebo jestli "jenom" šlechtili místní psy už přizpůsobené polopouštnímu životu zatím zůstane otevřená. Jisté naopak je, že zpodobnění psi museli dobře zvládat lov v suché, ale nikoli nehostinné oblasti dočasných toků, malých jezer a ostrůvkovitě rozložené zeleně.

Dávní obyvatele Arabského poloostrova si přitom psů velmi cenili. Počet zpodobněných jedinců se blíží pěti stům a celá řada z nich na sobě nese specifické detaily. Výjimkou nejsou skvrny na srsti, nebo zvláštní tvar ocasu.

Psi na vodítku

Všichni zpodobnění psi jsou zakomponováni do loveckých scén. To samo o sobě leccos napovídá o soužití mezi psy a lidmi ve střední době kamenné. Nejvýznamnějším objevem jsou ale vodítka, kterými mají některé lidské postavy k sobě psy připoutané.

Pokud se nejedná o symbolické zobrazení vyjadřující úzkou vazbu mezi lovcem a některými jeho oblíbenci, jde o nejstarší zdokumentované použití vodítek v dějinách. Jejich účel je přitom zřejmý. Lovci umožňují kontrolovat některé, možná cenné, příliš mladé, nebo staré psy. Když si vodítka připne k pasu, může navíc sám pomáhat při lovu jakožto lukostřelec. Vyloučit ale nemůžeme ani možnost, že různí psi při lovu hráli různé role. Rozdělení psů podle nadání je běžné i v některých dnešních loveckých etnikách.

Oblíbenou kořistí starověkých lovců byly podle skalních rytin přímorožci, gazely, velbloudi, kozy a místní antilopy, tuři či koňovití. Můžeme vyčíst dokonce takové detaily, jako že se lovci zaměřovali na matky kopytníků s mláďaty nebo samce unavené po soubojích v období říje. Umělecká díla nicméně zpodobňují i lov na leoparda nebo lva.

Techniky lovu se psy

Zajímavým detailem je jakési vodítko, kterým je ke kůlu připoutána jedna z koz. Nemůžeme totiž vyloučit, že se jedná o zpodobnění jednoho prvních pokusů o ochočení hospodářských zvířat. Bez dalších dokladů to ale s jistotou prohlásit nemůžeme.

Rozdíly mezi rytinami ve dvou oblastech dále napovídají, že se mezi nimi lišily i techniky lovu se psy. Zatímco Shuwaymis představovala členitou a drsnou krajinu vysychajícího říčního toku, Jubbah byla obklopena otevřenou krajinou plnou drobných oáz.

V první oblasti tak pradávní obyvatelé podnikali spíše velké sezónní lovy, při kterých kořist s využitím početných psích smeček naháněli do pastí a slepých údolí. Druhá oblast naopak přála spíše průběžnému lovu na pijící kořist s několika málo psy. Psovití společníci nicméně hráli důležitou roli v obou případech a jejich pozice nenahraditelného lidského společníka jim zůstala dodnes.