Lidé nevratně mění planetu. Není divu, když nás na Zemi žije téměř osm miliard. Obdobně dominantní živočich by se na přirozeném prostředí podepsal i bez toho, aby vypouštěl škodliviny, šířil invazní druhy či pozměňoval složení atmosféry.

Co kdybychom ale náhle zmizeli, co by po nás našli hypotetičtí výzkumníci za miliony let?

Zkusme si představit vědeckofantastický scénář, ve kterém lidstvo náhle vyhyne. Není ostatně vyloučené, že se jednou vyhubíme zbraněmi hromadného ničení, kriticky nás zasáhne globální katastrofa, nebo Zemi prostě opustíme.

Země po lidech

Život se potom pomalu vrací do starých kolejí. Přeživší druhy zvířat a rostlin zabírají města a vesnice. Budovy, cesty, přehrady a další inženýrské stavby se pomalu rozpadají.

Družice dříve nebo později shoří v atmosféře. Množství skleníkových plynů v atmosféře klesne na normální úroveň a během pár tisíc let nastane doba ledová.

Když necháme stranou několik drobných připomínek lidské přítomnosti na Měsíci, za pár tisíc let po nás nezbude jediná viditelná stopa.

Těch neviditelných, ale odhalitelných, ovšem bude hodně.

Mnoho různých lidmi vyráběných chemických sloučenin a materiálů v přirozeném prostředí nevzniká. Dokonce i když se za stovky až tisíce let tyto materiály rozloží, geologické vrstvy budou jejich přeměněnými produkty nasycené.

zdroj: YouTube

V geologickém záznamu rovněž zůstane stopa rychlého oteplení, ke kterému nejspíš výrazně přispěla průmyslová revoluce. A zapomenout bychom neměli ani na takové věci jako zrychlená eroze povrchových vrstev půdy v důsledku jejich intenzivního obdělávání.

Jak ovšem ve své studii upozorňují američtí vědci Roy Plotnick a Karen Royová, nejpřímější doklady naší civilizace mohou ležet pod zemí ve formě zkamenělin. Důvod je jednoduchý – lidí a hospodářských zvířat je opravdu hodně a vyskytují se prakticky všude.

Rozšíření našeho druhu navíc doprovází rapidní úbytek druhů jiných, pokles jejich četnosti a zmenšování jimi obývaných oblastí. Většina zkamenělin ze současného období tak může sestávat z lidských, kuřecích, prasečích, kravských a ovčích koster.

Lovci mamutů z dvacátého století

Není pochyb o tom, že člověk přispěl k vymření mamutů, srstnatých nosorožců, obřích amerických lenochodů a dalších zástupců velké fauny poslední doby ledové. Úbytek těchto živočichů spolu s doklady jejich lovu by proto mohl pro budoucí paleontology značit nástup našeho druhu.

Ve skutečnosti ale na řadě míst usazeniny z doby před desetitisíci lety vystupují na povrch. Těžko tak v budoucnu půjdou odlišit od záznamů daleko mladších, a to i těch z dvacátého a jednadvacátého století.

Celá situace je ostatně rozmlžená i dnes. Třeba takoví bizoni, které mezi severoamerickou megafaunu můžeme zařadit bez okolků, bezmála vymřeli až kvůli nadměrnému lovu v devatenáctém století. Byl to stejný fenomén, jako když lovci mamutů lovili obří chobotnatce? Nebo něco veskrze moderního?

Legendární scéna z filmu Planeta opic. Charlton Heston padá na kolena před pozůstatkem lidské civilizace - sochou Svobody | zdroj: Profimedia

Pro eventuální výzkumníky ze vzdálené budoucnosti obě události splynou do jedné. Možná proto udělají lépe, když se na změny podívají s větším odstupem.

Potenciál různých druhů pro zachování ve formě zkamenělin ovlivňuje mimo další faktory hlavně jejich četnost, rozšíření a velikost. Čím větší, početnější a rozšířenější jsou, tím spíše se ve fosilním záznamu uchovají.

Červený seznam IUCN (Mezinárodního svazu ochrany přírody) uvádí, že vyhubení hrozí zhruba čtvrtině dnes žijících savčích druhů. Takové druhy mají pouze malou pravděpodobnost, že se zachovají – i dnes jsou vzácné a málo rozšířené.

Ani ostatní „divoké“ druhy na tom ale nemusí být o moc lépe.

Dominantním druhem je… brojler

Udává se, že před 50 000 lety biomasa všech (divokých) zvířat obsahovala asi dvacet megatun (milionů tun) uhlíku. Dnes to je pouhých sedm megatun. Lidská těla a těla hospodářských zvířat však přesahují 160 megatun!

Zatímco se tedy celková biomasa divokých druhů snížila o dvě třetiny, biomasa lidí a jejich zdrojů živočišné potravy stoupla o mnoho tisíc procent. Globální udržitelnost stranou, podobná změna je enormní i v globálním měřítku.

Pouze v důsledku tohoto nepoměru bude většina zkamenělin z naší doby sestávat z pozůstatků hospodářských zvířat a lidí.

Nejstarším lidským společníkem je pes, kterého si naši předkové ochočili před více než 30 000 lety. Většina hospodářských zvířat však není o moc starší než 10 000 let a mnoho z nich má na kontě pouhé stovky roků.

Počet lidí, stejně jako hospodářských zvířat, rostl až do konce sedmnáctého století jen pozvolna. Od nástupu moderního zemědělství, průmyslu a medicíny však naše populace prodělávají exponenciální růst.

Domácích koček je dnes zhruba 500 milionů. Psi, prasata, ovce a krávy čítají mezi 1 až 1,5 miliardou jedinců a masná kuřata – brojleři – dosahují neuvěřitelných 23 miliard jedinců.  Lidé zanedlouho dosáhnou osm miliard hlav.

Nejprudší populační nárůst lidí a hospodářských zvířat, na kterém se podepsalo rozšíření antibiotik a intenzivního zemědělství, přitom můžeme datovat zhruba do poloviny minulého století. Následkem toho budou v budoucím fosilním záznamu posledních tisíců let výrazně převažovat zkameněliny z novověku.

Výzkumníci spočítali, že i tak budoucí paleontologové patrně objeví všechny dnes žijící savčí řády (sudokopytníky, letouny, šelmy apod.). Většina rodů, nebo dokonce druhů jim ale zůstane skrytá.

Psí Galapágy

Není bez zajímavosti, že výrazněji jsou dnes vymřením ohrožení velcí zástupci savců. Dá se proto předpokládat, že badatelé z budoucnosti identifikují nápadný trend zmenšování živočišných druhů v období pokrývajícím existenci naší civilizace.

Zmenšování přežívajících druhů ale bude mít i nepřímý vliv na to, jaké zkameněliny se zachovají. Bude jich méně, protože menší pozůstatky spíše podléhají rozkladu.

Hroutící se eiffelovka v době po lidech | zdroj: Profimedia

Zmenšování ale nebude jedinou změnou, která našim hypotetickým budoucím paleontologům může přijít zajímavá. Masivně rozšířená hospodářská zvířata se výrazně liší od divokých předků.

Masná plemena mají kvůli většímu objemu svalů masivnější kosti. Většina domestikantů je také menší než jejich předkové, má kratší lebku, změněný ocas, menší objem mozku a lépe snáší pobyt v těsném prostoru. V neposlední řadě také ve většině chovů hospodářských zvířat převažují samice.

Co se domácích mazlíčků týče, budou nejspíše budoucí badatelé zírat s otevřenou pusou. Zejména některá psí plemena se od sebe liší tolik jako zástupci různých savčích druhů nebo dokonce rodů. Explozi šlechtění různých psích plemen datovanou k počátku devatenáctého století si tak lehce mohou vyložit jako náhlé rozrůznění psů v mnoho odlišných druhů podobné rozrůznění Darwinových pěnkav na Galapágách.

Poklady na skládkách

Neméně důležitou otázkou je, zda naše civilizace ovlivňuje, kde a zda vůbec se zkameněliny zachovají. Odpověď je ano.

Velká část čtvrtohorních zkamenělin pochází z jeskyní a ty starší hlavně z bažin, mokřin a mělčin u pobřeží. Právě to jsou ale oblasti výrazně zasažené lidskou činností – uzavřené, izolované, vysušené, nebo přímo přeměněné na hospodářská území.

Jak se ale ukazuje, lidé nevědomky vytvářejí svá prostředí umožňující přeměnu pozůstatků na zkameněliny – hřbitovy, skládky a smetiště.

Podle různých studií stačí zabránit přímému ozáření a velkým výkyvům teplot například v důsledku překrytí zeminou, aby se výrazně zvýšila šance organického materiálu na zkamenění. Značnou část lidských ostatků a stále rostoucí množství pozůstatků domácích mazlíčků nalezneme na hřbitovech.

Londýn v době po lidech | zdroj: Profimedia

Cílené a rychlé pohřbení přitom zabraňuje přístupu mrchožroutů a napomáhá pomalému bakteriálnímu rozkladu za sníženého množství kyslíku. Oba tyto faktory dále přispívají k pravděpodobnosti, že tělo během následujících eonů zkamení.

Hřbitovy navíc bývají budovány spíše v suchých oblastech daleko od zdrojů vody, což opět zvyšuje šanci fosilizace.

Skládky a smetiště v důsledku fungují podobně. Samozřejmě na nich (většinou) nenalezneme lidské ostatky, o to víc zde končí hospodářských zvířat.

Některé naše zásahy do přirozeného prostředí, jako například okyselení či obdělávání půd, jejich zástavba, nebo vypouštění různých toxinů, mohou šance na zachování fosilií snižovat. Mnohá na první pohled ideální naleziště se tak nemusí uchovat ani stovky let.

Celkově ale panuje slušná šance, že většinu paleontologických nálezů z doby trvání naší civilizace budou tvořit těla zakopaná na hřbitovech a materiál ze skládek.

Nelze samozřejmě vyloučit, že se občas zachovají zvířata ve svém přirozeném prostředí, nebo jedinci ulovení v divočině lidmi (taková zvířata by budoucí výzkumníci mohli poznat například podle střelných ran, řezů na kostech, nebo odstraněných klů). Patrně jich ale bude výrazná menšina.

Doba lidí, vědci nazývaná antropocén, se bude ve fosilním záznamu vyjímat jako zvláštní, dobře odlišitelné období.

Zdroj: Plotnick RE & Koy KA (2019): The Anthropocene Fossil Record of Terrestrial Mammals. Anthropocene, 29.